Jasperův příběh

27. srpna 2009 v 20:14 | Verča a Áďa |  Jasper Hale
Mám hodně jizev, jako je ta tvoje, Bello...
To samé, co tobě s rukou. Tisíckrát po sobě. Náš jed je jediná věc, která nechává jizvu.
Neměl jsem tak docela stejné...vychování jako tady moji adoptovaní sourozenci Já jsem začínal úplně někde jinde.
Než ti povím svůj příběh, musíš pochopit, že v našem světě jsou místa, Bello, kde se délka života nestárnoucích měří na týdny, ne na stalení.
Abys vážně pochopila, proč to tak je, musíš se podívat na svět z jiné perspektivy. Musíš si ho představit tak, jak připadá nám silným, lačným...věčně žíznivým.
Víš, v tomto světě jsou místa, která jsou pro nás lákavější než ostatní. Místa, kde se nemusíme tolik omezovat, a přesto nám nehrozí odhalení.
Vezmi si například mapu západní polokoule. Představ si každý krátký lidský život jako červenou tečku. Čím víc červených míst na mapě bude, tím snadněji se můžeme - tedy ti, kdo takhle existují - dostat k potravě, aniž bychom přitáhli pozornost.
Ne, že by se skupinky na jihu staraly o to, jestli si jich lidé všimnou, nebo ne. Ale dohlížejí na ně Volturiovi. Jsou jediní, koho se jižní smečky bojí. Kdyby nebylo Volturiových, byli bychom my ostatní rychle odhaleni.
V porovnání s jihem je sever velice civilizovaný. My tady se většinou touláme jako nomádi, kteří mají rádi den stejně jako noc a kteří s lidmi běžně komunikují a přicházejí do styku, aniž by vzbudili podezření - anonymita je důležitá pro nás pro všechny.
Na jihu je jiný svět. Nesmrtelní tam vycházejí jenom v noci. Dny tráví plánováním svého příštího postupu nebo předvídáním pohybu nepřítele. Protože na jihu se vede válka, která trvá celá staletí, bez jediného okamžiku příměří. Tamější smečky na lidskou existenci ohledy neberou, vnímají je asi tak, jako oddíl vojáků vnímá státo krav u cesty - berou je jen jako potravu. To, že si všimli stáda, zatajují jenom kvůli Volturiovým.
Víš, jak jsem mluvil o té mapě s červenými tečkami?
Bojují o nadvládu, kde je červená nejhustší.
Víš jednou někoho napadlo, že když bude jediným upírem například v celém Mexico City, pak se bude moct krmit každou noc dvakrát či třikrát, a nikdo si toho nikdy nevšimne. A tak začal hledat způsoby, jak se zbavit konkurence.
Ostatní měli stejný nápad. Někdo přišel s účinnějšími taktikami než jiní.
Ale nejúčinější taktiku vynalezl jeden docela mladý upír jménem Benito. Údajně pocházel z míst na sever od Dallasu a poprvé se o něm ostatní dozvěděli, když zmasakroval dvě malé skupinky, které se dělily o oblast nedaleko Houstonu. O dvě noci později zaútočil na mnohem silnější klan spojenců, který si nárokoval Monterrey v severním Mexiku. Zase vyhrál.
Benito si stvořil armádu novorozených upírů. Byl první, koho to napadlo, a zpočátku byl nezastavitelný. Velmi mladí upíři jsou přelétaví, divocí, je téměř nemožné je řídit. S jedním novorozeným se dá diskutovat, je možné naučit ho, aby se ovládal, ovšem patnáct novorozených pohromadě, to je zlý sen. Zaútočí na sebe navzájem stejně snadno jako na nepřítele, kterého jim ukážeš. Benito jich musel vytvářet pořád víc, protože bojovali mezi sebou a protože skupinky, které zdecimoval, mu jich přes polovinu zlikvidovaly, než samy podlehly.
Víš, ačkoli jsou novorození nebezpeční, přesto je můžeš porazit, když víš, co děláš. Po fyzické stránce jsou neuvěřitelné silní asi tak první rok, a když můžou použít sílu, se starším upírem si snadno poradí. Ale jsou otroky vlastních instinktů, a tak se jejich chování dá předvídat. Obvykle nemají taktiku, mají jenom svaly a zuřivost. A v tomto případě měli i početní převahu.
Upíři v jižním Mexiku si uvědomili, co na něj útočí, a udělali to jediné, co dokázali vymyslet, aby Benita odrazili. Stvořili si vlastní armády.
Rozpoutalo se hotové peklo - a to myslím doslovněji, než si asi dokážeš představit. My nesmrtelní máme také svoji historii a zvláště tahle válka nebude nikdy zapomenuta. Samozřejmě i obyčejným smrtelníkům nastaly tehdy kruté časy.
Když statistiky mrtvých narostly do epidemických rozměrů - vaše historie ve skutečnosti přičítá vinu za pokles populace nějaké nemoci -, nakonec se do toho vložili Volturiovi. Přišla jich společně celá garda a vypátrali každého novorozeného ve spodní polovině Severní Ameriky. Benito se zakopal v Pueblu a jak nejrychleji dovedl, budoval svou armádu, aby získal hlavní cenu - Mexico City. Volturiovi napřed vyřídili jeho a pak se vydali za ostatními.
Každý, kdo byl dopaden s novorozenými, byl okamžitě popraven, a protože před Benitem se snažili chránit všichni, bylo Mexiko na nějakou dobu úplně zbaveno upírů.
Volturiovi prováděli velký úklid téměř celý rok. Tohle byla další kapitola naší historie, kterou si budeme vždycky připomínat, ačkoliv zbylo jen velmi málo svědků, kteří by mohli vyprávět o tom, jaké to bylo. Jednou jsem mluvil s někým, kdo se z dálky díval, co se dělo, když Volturiovi zavítali do Culiacánu.
Stačilo to, aby se dobyvatelská horečka nerozšířila z jihu dál. Zbytek světa zůstal rozumný. Za svůj současný způsob života vděčíme Volturiovým.
Volturiovi se ovšem vrátili do Itálie a ti, co na jihu besnění přežili, si rychle vytyčili svá území.
Netrvalo dloouho a skupinky se zase začaly hádat. Byla mezi nimi spousta zlé krve. Vendety bujely. O potenciálu novrozených všichni věděli a někteří nedokázali odolat. Ovšem vzpomínka na Volturiovy se do podvědomí všech zapsala nesmazatelným písmem, jižní skupinky byly proto opatrnější. Novorození byli vybírání s větší pečlivostí a dostalo se jim lepšího tréninku. Byli nasazování opatrně, a lidé si tak většinou nevšimli ničeho podezřelého.
Jejich stvořitelné nezavdávali Volturiovým příčinu k návratu.
Znovu se vedly války, ale v menším měřítku. Čas od času někdo zašel příliš daleko a v lidských novinách se začaly objevovat spekulace, a tak se Volturiovi vrátili a vyčistili město.
Ale ostatní, ty opatrné, nechali na pokoji a dovolili jim pokračovat.
Svůj lidský život jsem vedl v Houstonu v Texasu. Bylo mi téměř 17 let, když jsem v roce 1861 vstoupil do vlády konfederace. Zalhal jsem verbířům a namluvil jsem, jim, že je mi dvacet. Byl jsem hodně vysoký, tak mi to prošlo.
Moje vojenská kariéra byla krátká, ale velmi slibná. Lidé mě vždycky měli rádi, poslouchali, když jsem chtěl něco říct. Můj otec říkal, že mám charisma. Teď samozřejmě vím, že to asi bylo něco víc. Ať byl důvod jakýkoli, brzy jsem byl povýšen mezi důstojníky. Dali mi přednost před staršími, zkušenějšími muži. Konfederační armáda byla nová a měla potíže s vlastní organizací, což poskytovalo příležitosti připraveným. Po první bitvě u Galvestonu - no, byla to spíš jen taková šarvátka - jsem se stal nejmladším majorem v celém Texasu a to ani nikdo neznal můj skutečný věk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama